BLUESMAN

Když stmívá se venku, nevnímá a svírá svou sklenku,

propíjí směnku na hlavu svou.

Když chceš mu zaplatit kávu, možná pozvedne hlavu,

myslí si, že je v právu, kapsu v blůze má propálenou.

Než změnil svý zvyky, otevřít se uměl bez kliky,

teď nemluví s nikým, žije na kolenou.

V sále zhasla už světla a jeho hvězda stále nesvítí,

tak do té tmy slova vlétla, jako když k ránu tmu přeruší zvon:

Hej baby, já zvládnu, s Tebou i bídu,

nevidím žádný důvod k tomu, abys dokazoval světu, cos chtěl.

Takhle se s léty jen plýtvá, tma houstne, jak černej čaj,

já chci Ti lhát v lednu, že je máj a pak ráno tmu promění v den.

Tak jednou omrzí žití, vyvádí a proklíná pití,

na jeho vytí není lék.

Našel si setmělý kout, kde chtěl svou svíčku nechat vyhasnout,

přišla ho zbavit jeho těžkých pout a on jí zpíval nad ránem:

Hej baby, já zvládnu tu svoji proklatou bídu,

nevidím žádný důvod k tomu, abych dokazoval světu, kdo jsem.

Mám víc než Nazareth křížků a pořád mě nesnímaj,

tak chci jasno v tom, kde je ráj, je to tady, nebo tam, kam jdem?

Tak až mi zaklapnou knížku, tma zhoustne, jak černej čaj,

budu mít jasno v tom, kde je ráj, a pak ráno tmu promění v den.