ŽIVOT

Nad skálou svítá, rodí se další temný den.

Svatého Víta mezi lvy vidím tančit. Jen

pár známých tváří, sklenice prázdná, vylitá.

Co bude dál, nikdo neví.

Pak jsem Tě potkal, dolíčky ve tvářích blažené.

Říkal si sotva, sotva mne láska dožene.

Pár známých tváří, sklenice prázdná, vylitá.

Co bude dál, nikdo neví.

Po setmění večer sešli jsme se spolu

za dědinou u lesa jak u jednoho stolu,

hltali tu krásu hvězdných, teplých letních nocí.

Byli jsme jen já a Ty.

Pohledy se sešly, já koukal do Tvých očí,

byl jsem jako král, co kolo rulety roztočí.

Trochu jako jo a trochu jako ne a trochu jako co když snad.

Život šel dál, den za dnem rychle utíkal.

Kdo byl dřív král, stojí opodál.

Pár známých tváří, sklenice plně dolitá.

Co bude dál, moc dobře vím.

Nad skálou svítá, rodí se další slunný den.

S Tebou ho vítám do očí něžným pohledem.

Pár známých tváří, sklenice plně dolitá.

Co bude dál, moc dobře vím.

Po setmění večer sejdeme se spolu

za dědinou u lesa jak u jednoho stolu,

budem hltat krásu hvězdných, teplých letních nocí.

Budem jenom já a ty.

Pohledy se sejdou, pohlédnu do Tvých očí,

budu jako král, co kolo rulety roztočí.

Trochu jako jo a trochu jako ne a trochu jako co když snad.

Co když snad

Po setmění večer sešli jsme se spolu

za dědinou u lesa jak u jednoho stolu,

hltali tu krásu hvězdných, teplých letních nocí.

Byli jsme jen já a Ty.

Pohledy se sešly, já koukal do Tvých očí,

byl jsem jako král, co kolo rulety roztočí.

Trochu jako jo a trochu jako ne a trochu jako co když snad.

Co když snad.

Potom přišla nemoc, ta zpropadená mrcha.

Ucítil jsem najednou, jak život z těla prchá.

Nemohl ho zastavit a nemohl říct dost.

Nemohl jsem vůbec nic.

Chtělo se mi brečet, ale musel jsem se smát.

Chtělo se mi ležet, já musel hrdě stát.

Chtělo se mi všechno, hlavně chtělo se mi žít, ale nemohl jsem vůbec nic.

Vůbec nic.

Nemohl jsem vůbec nic.

Chtělo se mi tolik žít, ale nemohl jsem vůbec nic.

Nic. Nemohl jsem vůbec nic.

Nemohl jsem vůbec nic.